PER KEMET | ||
|
|
|
Omluvte prosím sníženou kvalitu stránek. Tato sekce je reinkarnací starých a mnoho let neaktualizovaných stránek. Děkujeme za pochopení. |
Stvoření světa
Na počátku věků nebylo nic než bezbřehé pravodstvo, praoceán Nun nemajíc počátku a nemajíc konce ni v prostoru ni v čase.
Pak náhle vynořil se z hlubin pravodstva prapahorek Ben-Ben a na něm byl Ré, který zaplavil vše okolo zářivým světlem.
Poprvé byly osvětleny nekonečně a bezcílně se převalující vlny pravodstva, nad nímž se vznášel bůh Ré. Nebylo však nic – nebylo země, nebylo lidí a bohů, nebylo nikoho, komu by vládl.
I stvořil tedy Ré sám ze sebe boha Šu, boha vzduchu, a bohyni Tefnut, bohyni vlhkosti a ranní rosy. A těm se narodily děti: bůh země Geb a bohyně nebe Nut. Bohové žili ve světě bez lidí a jejich počet se rozrůstal.
Tak byl stvořen svět a Ré nad ním panoval jako spravedlivý vládce.
Reovo oko
Jako každý vládce, měl i Ré své nepřátele. Vysílal proti nim své mocné oko, aby s nimi bojovalo. Jednou však byl boj krutý a dlouhý a oko se dlouho nevracelo k Reovi. Teprve když porazilo všechny nepřátele, se k němu navrátilo. V Reově hlavě zatím vyrostlo oko nové a pod božským čelem již nebylo místa.
Oko, které se vrátilo z dlouhého boje, se zarmoutilo a dalo se do pláče. Sotva se Reova slza dotkla země, proměnila se v člověka a pustá zem oživla lidskými kroky a lidským hlasem.
Bohu Ré se zželelo plačícího oka. Proměnil jej v královského hada a pozvedl jej na své čelo. Odtud vládne s bohem Ré zemi i nebi, odtud chrání svého pána proti jeho nepřátelům.
Lidé byli zprvu pokorní a poslouchali boží vůli. Náhle však mnozí zdvíhají hlavy – jejich opovážlivost roste a rozrůstají se i šiky vzbouřenců.
Ré tedy přikázal svolat všechny bohy a bohyně a sešli se tajně, aby o tom lidé nevěděli.
„Bohové a bohyně, pohleďte na lidi. Vznikli z mého oka a posmívají se mi. Tupí mne a vyhlašují mi nepřátelství. Poraďte, co proti nim podnikneme. Nechci je potrestat dříve, dokud nevyslechnu vaše rady.“
„Jsi největší a nejmocnější ze všech bohů,“ odpověděli mu bohové. „Stačí, když pohlédneš na zem, když vyjde tvé oko proti těm, kteří tě tupí.“
Ré pohlédl na zem a lidí se zmocnilo zděšení. Překotně opouštěli své domovy a prchali do pouště a do hor, by se skryli před hněvem Reova oka.
„Mocný vladaři bohů, jen vyšli své oko, ať ztrestá tvé nepřátele, ať nad nimi zvítězíš tak, jako tolikrát předtím.“
Oko na sebe vzalo podobu bohyně Sachmet, bohyně s hlavou lvice, a hrůza se valila před ní a hrůza plnila její krvavé stopy. Lačně se vrhala na lidi, kdekoliv je našla a chtivě pila jejich krev. Lidstvo bylo potrestáno a Ré byl spokojený. Teď se jej budou lidé zase bát a on jim bude vládnout jako král.
Sachmetě však zachutnala lidská krev. Když Ré zpozoroval, že bohyně pokračuje ve svém krvavém díle, zhrozil se, neboť nechtěl lidský rod vyhubit. Nechal tedy připravit sedm tisíc džbánů piva a nechal jej rudě zabarvit rozmačkanými plody mandragory.
Za tmavé noci na rozkaz boha Rea rozlili jeho služebníci rudé pivo ze sedmi tisíc džbánu do cesty Sachmetě tak, že rudá záplava zalila pole na čtyři pídě vysoko.
Když se Sachmet příštího rána rozhlížela, by roznášela zkázu i do krajin, kde dosud nebyla, spatřila tu rudou záplavu. V domnění, že jde o krev, začala pít červený nápoj, který jí zachutnal. Pivo v nápoji ji omámilo natolik, že když se vracela do paláce bohů, nebyla schopna ve své zkázonosné zálibě pokračovat.
Tak bylo zachráněno lidské pokolení.
Slunce na
nebesích
Bůh Ré však stárnul a chuti žít s lidmi mu stále ubývalo. I byla vyzvána bohyně Nut, by vyzdvihla Rea na svá záda. Jak se zvedala nad zem, byla tak obrovská, že její tělo se stalo klenbou nebeskou. Nut shlédla dolů a zachvěla se závratí z té hloubky pod sebou. Ré ucítil, jak se Nut chvěje a požádal boha vzduchu Šu, aby ji podepřel hlavou a pažemi. Od té chvíle se přestala obloha chvět a od těch dob nese slunečního boha Ré.
Ráno vychází bůh Ré z východní nebeské brány, u níž stojí dvě tyrkysové sykomory, a nasedá do své sluneční bárky. Uprostřed bárky, která je dlouhá sedm set sedmdesát loktů, je lotosovými květy ověnčená besídka s trůnem. Ré usedne na trůn obklopen družinou bohů a nebeští veslaři se opřou do zlatých vesel a loď zvolna vypluje na svoji každodenní pouť. Oslnivá záře tryská ze slunečního kotouče nad reovou hlavou, který je obtočen posvátným hadem, připraveným bránit svého pána a svést boj s obrovským hadem Apopem, úhlavním nepřítelem Rea.
Reova bárka pluje oblohou až k vrcholu své cesty a sjíždí pomalu po západní obloze k branám Západní říše. Tam přesedá Ré do své noční bárky, s níž propluje podsvětím k východu. Cestou osvětluje Ré říši mrtvých a všude, kde pluje, tam vnáší mezi duchy zemřelých světlo a radost.
Ré je v Západní říši a na zemi je tma. Všichni lvi vycházejí z doupat a všichni plazi koušou. Kdo se ostýchá vyprazdňovat džbány vína před Reovou slunnou tváří, za noci po nich sáhne bez obav a pije, až se ke své hanbě opojí. Kdo zamýšlí zlý čin, proměňuje za tmy myšlenky v skutek. Ruka s dýkou se potmě blíží k oběti nepozorovaně. Všichni spiklenci a zloději vyhledávají tmu, i divocí psi pouště si dodají potmě odvahy a stahují se k čerstvým hrobům a hrabou.
Lidé leží zahaleni nocí, sny se dotýkají jejich očí, ale ústa mlčí jako mrtvá a svět jako by zemřel.
Jakmile však Ré znovu vyjde z východní brány a nastoupí do sluneční bárky, ohlašuje svítání nový den. Lidé procitají a vstávají, to slunce je zdvihlo. Stromy a tráva ukazují ve slunečních paprscích opět svou svěží zeleň, ptáci vylétávají ze svých hnízd a jejich křídla chválí slunce. Lodi plují po Řece po proudu i proti proudu a všecky cesty se otvírají. Ré probouzí i vodní hlubiny, ryby vyskakují nad hladinu, blíž slunci, vylákány jasným světlem. Všechno na světě, lidé, zvířata, rostliny, všechno, i Západní říše mrtvých, touží po slunci.
A sluneční bůh Ré nastupuje každého dne svou plavbu modrým oceánem oblohy, aby daroval světlo, život, naději a radost.
Zrození
krále
Jednoho dne se ale celý svět zachvěl Reovým hněvem. Sluneční bůh se totiž dozvěděl, že přes jeho výslovný zákaz se bohyně Nut provdala za bohy Geba. Nezabránil tomu ani bůh Šu, který je odděloval. Ré se velmi rozhněval a uvrhl nešťastný pár k neplodnosti po všecky dny roku.
Nut byla velmi smutná, neboť děti chtěla, a zrodila se v ní nadějná myšlenka. Šla tedy za bohem Thovtem, který je bohem moudrosti a odměřuje čas. Vyzvala ho, aby si s ní zahrál v kostky. Ať už úskokem nebo náhodou se jí podařilo vyhrát nad tímto znamenitým hráčem a získala tím právo žádat od Thovta výhru. Nut jej požádala, by přidal k roku, který má 360 dní, dalších pět dní, pět dní jež nenáleží roku a proto se na ně nebude vztahovat Reova kletba. Vzniklo tedy pět epagomenálních dní, během nichž Nut otěhotněla.
Narodily se jí a jejímu bratrovi-manželovi čtyři děti. První byl Usir, nazývaný též Usírev (Řeky však nazýván Osiris). Po něm se narodil Sutech (Řeky nazýván Seteš nebo Set), bůh s rudými vlasy. Pak se narodila bohyně Eset (Řeky nazývána Isis) a její sestra-dvojče Nebthet (Řeky nazývána Nefthys).
Usírev si pak vzal za manželku svoji sestru Eset a Sutech si vzal Nebthet.
Ré se o jejich narození sice dozvěděl, ale odešel do ústraní a později předal vládu nad zemí Usírevovi a Sutechovi. Usírev vládl Ta Kemet, Černé zemi, nazvané tak podle každoročních naplavenin, Sutech pak vládl Ta Dešret, rudé zemi, vládl pouštím a oázám a v nich žijícím národům.
Ochránce
mrtvých
Manželství Nebthet se Sutechem však nebylo šťastné. Sutech o ní mezi ostatními bohy začal také rozhlašovat, že je neplodná.
Viděla požehnaný svazek své krásné sestry a okouzlujícího bratra, milujícího Usira. Nebthet je však Esetiným dvojčetem, je tedy stejně krásná. A přesto, že miluje svoji sestru a bojí se svého muže Sutecha, touží Nebthet po Usírevovi. Dychtila po jeho dotyku, který ji měl vyléčit z roků suchých obětí jejího bratra Sutecha.
Nebylo těžké dostat se v převleku za svoji sestru Eset na Usirovo lože. Ten se nacházel samotný ve tmách. A sám, bez své setry-manželky Esety, kterou právě zaměstnaly její božské povinnosti.
Povede se Nebthet jej přelstít? Dokáže na tváři předstírat radostnou Esetinu bezstarostnost, která poznala tolik mileneckých obětí? Dokáže, by jí zvlhl zrak, když celá její duše je vysušená spalujícími potřebami Sutechovými?
Ale Usírev je důvěřivý. Zašeptal slůvka o milém překvapení, které ona zklidnila polibkem.
Usirovo obětí je jako chladná voda v poušti. Je jako sluneční svit v listech posvátných palem. Jeho ruce na jejím těle jsou jako hvězdný žár. Klene se nad ní jako prostory noční oblohy. Usirovo vyzařování je jako pára stoupající nad lotosovým jezírkem. A záplavy na Řece, blahodárné rozlití vod, to je vyvrcholení jejich společné vášně.
Pak zpoza západních kopců se ozvalo hromobití – to se blížila zřídkavá bouře, přivolaná Sutechem. Nebthet vstává z lože s rozcuchanými vlasy a strach, který Usir na chvíli rozptýlil, se opět vrátil do jejího srdce.
Usírev nechtěl, aby odešla. „Přece se nebojíš té bouře?“ dobíral si jí. „Vždyť to je jen náš bratr Sutech.“
Nebthet se přinutila, by se na něj usmála, vtiskla mu na rty poslední polibek a uprchla.
Z této jejich vášně se narodil bůh Anup. Ten byl na Sutechův rozkaz zanechán v poušti. Bohyně Eset jej však našla a vychovala.
Sutech žárlil na Usira a začal jej dokonce nenávidět, když se pak stal vládcem Ta Kemet.
Vláda Usírevova
V oněch dávných dobách, které se ztrácejí v šeru věků, lidé nedovedli obdělávat půdu. Nedovedli ani stavět příbytky. Zvířata ubíjeli hrubě přitesanými kameny a živili se syrovým masem. Neznali nástroje, nepřemýšleli, lidem se podobali jenom zevnějškem, chyběly jim lidské myšlenky, které odlišují člověka od ostatních živých tvorů.
A právě tehdy se ujal vlády dobrý bůh Usírev se svou manželkou Eset. Usir vyvedl dávné lidi z temných jeskyní a jam, v nichž se do té doby skrývali, a ukázal jim, jaké poklady mohou najít v zemi, po které dosud jenom chodili. Usírev otevřel zemi a země vydala lidem kov na nástroje a zbraně k lovu i k obraně. Otevřel zemi podruhé a vložil do ní zrno a země vydala svou první úrodu. Učenliví lidé otevírali podle jeho příkladu zemi, užívali jejích pokladů, zavlažovali ji, kypřili a osévali. Usir ukázal lidem, jak drtit zrno, aby bylo dost mouky, zavedl lidi k datlovým palmám a k fíkovníkům, aby ochutnali jejich plody, a ukázal jim, jak je mají pěstovat. Usir lisoval s lidmi poprvé šťávu z vinných hroznů a naučil je vařit z ječmene pivo.
Lidé opustili starý způsob života, usadili se v domech, které si vystavěli, a chválili moudrého vladaře Usíreva.
Nyní, když lidé nabyli vědomostí,bylo zapotřebí vědomosti zachovat a předávat, bylo zapotřebí paměti, která by nezemřela s člověkem. Dobrý bůh Usir věděl, kde najít takovou paměť. Obrátil se na boha Thovta, otce moudrosti a učenců, a požádal ho, by daroval lidem písmo. Thovt tedy ukázal lidem jak psát Písmem bohů, které Thovt pro toto vymyslel, a jak jej číst. Vědění dostalo pevný základ a paměť, zkušenosti a svědectví již neumíraly s člověkem.
Usir putoval s věrnou manželkou Eset zemí Kemet, pomáhal, učil a radil. Vydal se i do pouště, kde žily divoké loupežnické kmeny. Zpěvem a hudbou obměkčil jejich srdce a násilí, vražda a křivda ustupovaly před ním jako poušť před modrými prsty Řeky.
Lidé milovali boha Usíreva a bohyni Eset a pověst o nich překročila hranice Ta Kemet.
Sutechova zrada
Usirův bratr, ryšavý bůh Sutech, pozoroval se závistí lásku a slávu, která provázela Usira na jeho cestách. Sutech byl silný a ukrutný, nikdy nemyslil, jak by někomu pomohl. Lidské utrpení mu působilo radost, a proto je rozmnožoval. Zatímco Usírev učil lidi poznávat svět, Sutech myslil jen na jedno: jak upevnit svou moc. Nenáviděl Usira a čekal, kdy se mu naskytne příležitost dobrého boha zničit.
Ale starostlivá Eset neopouštěla Usíreva ani na krok, a dokud Usira střežila Eset, nemohl Sutech nic podniknout.
V Sutechově hlavě se stahovaly temné myšlenky jako mraky před mořskou bouří a náhle mu hlavou bleskla lest. V noci, když Usir spal, tajně změřil jeho tělo a podle té míry nechal zhotovit truhlici. Nikdo nikdy neviděl truhlici nádhernější a drahocennější. Pestré barvy zdobily její povrch, ryzí zlato rozlévalo na víku svou záři a na bocích truhlice jako ohně plápolaly drahokamy ve všech barvách duhy.
Pak vyhledal Sutech Usira a řekl mu: „Můj dobrý bratře, jdu tě pozvat k sobě na hostinu. Ale raději přijď bez své ženy, nemá mne ráda a snadno by se mohla stát z veselé hostiny smutná.“
Usir netušil lest a slíbil, že přijde. Sutech pozval také hrstku spiklenců, kteří nenáviděli Usíreva stejně jako on.
Večer přišel Usir na hostinu k Sutechovi a zasedl s ním a s jeho přáteli ke stolu ozdobenému lotosovými květy. Hostina byla královská. Pečené býčí kýty se střídaly s pečenými husami, chléb a koláče voněly na mísách a džbány s pivem a vínem nikdy neukázaly osychající dno. Uprostřed hostiny přinesli na Sutechovo znamení otroci nádherně zdobenou truhlici.
Všichni se jí podivovali a Usírev řekl: „Připravil jsi mi, bratře, velkolepou hostinu, ale ze všeho, co jsem v hodovní síni spatřil, je nejpodivuhodnější tato truhlice.“
„Milý bratře,“ řekl Sutech, „tahle truhlice je dárek, který jsem připravil svým hostům. Mile rád ji dám tomu, komu bude jako na míru.“
„Pojďme, zkusíme to,“ zvolal jeden ze Sutechových přátel a hned ulehl do truhlice, ale musel přikrčit nohy, neboť byl příliš dlouhý. Vyskočil a pustil na své místo jiného hosta. Ten byl zase příliš krátký. Třetí byl příliš hubený a čtvrtý zase tlustý. Konečně přišla řada na Usíreva. S úsměvem se položil do truhlice. Hodila se přesně na něho.
Vtom uchopili Sutechovi přátelé víko zářící žlutým zlatem a hodili je na truhlici, ve které ležel Usir. Velkými hřeby přibili víko na truhlici a zalili je roztavenou smolou.
Truhlici s Usirem vynesli do noci na pustý břeh a svrhli do Řeky. Pak se vrátili do hodovní síně a hostina se proměnila v oslavu Sutechova vítězství nad Usírevem.
Esetino hledání
Marně hledala Eset Usira.
Řeka odnášela truhlici s jeho tělem k moři. Jakmile vyplula truhlice na širé moře, počaly vody Řeky opadávat a žhnoucí slunce lačně sálo kdejakou vláhu. Studny vysychali, rostlina vadly a země pukala žárem.
V té chvíli Eset poznala, že dobrý bůh Usir opustil Ta Kemet. Ale nevěděla, zda opustil Ta Kemet po vodě nebo po souši a nevěděla ani proč Ta Kemet opustil. Jenom její srdce tušilo, že se stal hrozný zločin.
Vyptávala se lidí, které potkávala, obchodníků cestujících se zbožím z místa na místo, vyptávala se i moudrých starců, ale nikdo nic nevěděl. Jednou zabloudila na břeh Řeky a přihlížela dětem, jak si hrají, a poslouchala, co si povídají. A uslyšela podivnou věc.
Děti si vyprávěly o nádherné zlaté truhlici, kterou svrhli do Řeky čtyři muži. Eset děti zavolala a vyptávala se jich a dověděla se, že za noci pozorovaly nosiče nádherné truhly. Bylo jim truhly líto, když ji muži shodili do vody, a dověděla se také, kdy se to všechno přihodilo.
Eset se domyslila, kdo mohl dát zhotovit truhlici hodnou krále, a pochopila, co nosiči svrhli v noci do Řeky. Zaplakala a vydala se hledat truhlici s Usirem.
Zatím mořské vlny na zpěněných hřbetech unášely truhlici, podávali si ji pod oblohou rozpálenou slunečními paprsky i za noci, kdy se na lesklém víku truhlice zachycoval třpyt chladných hvězd. Po čase doplula ke křovinatému pobřeží u města Byblu. Tam uchopily vlny truhlici naposledy a vyvrhly ji na břeh, do křoví.
Křoví, do něhož truhlice zapadla, okamžitě poznalo blízkost Usírevova těla, jeho kouzelnou životodárnou sílu, rostlo, rostlo, až obrostlo truhlici a obemklo ji jako prsty obemknou oblázek. Větve se spojily v mohutný nevídaný kmen a nikdo by neřekl, že strom, který v tak krátké době pozvedl korunu k nebi, pochoval ve svém pni tělo dobrého boha.
Zpráva o obrovitém stromě na pobřeží se donesla králi té země. Vydal se prohlédnout si strom a užasl nad jeho výškou a silou. Rozkázal, aby otroci strom podťali a zhotovili z kmene sloup. Sloup pak dal odvézt do paláce a dal jím podepřít strop královské síně. Tak se truhlice s Usirem dostala do paláce a dřevo sloupu ji v sobě ukrylo.
Smutně putovala bohyně Eset po světě, usilovně pátrala po truhlici, láska a úzkost ji poháněli od místa k místu. Mořeplavci, vracející se z daleké plavby, jí vyprávěli o nevídaném stromě, z něhož si dal král v Byblu zhotovit sloup do paláce.
Eset uvítala zprávu jako vyprahlé pole vítá vláhu. Tušila blízkost Usira v mohutném stromu. V přítomnosti dobrého boha všechno rostlo, kvetlo a mohutnělo. Putování bohyně Eset dostalo po dlouhé době cíl. Cestou necestou, přes pouště a hory dorazila do Byblu.
V Byblu se posadila u studny blízko královského paláce, kam chodily královy služky pro vodu, rozmlouvala s nimi a nabídla se, že jim upraví účes. Služky ochotně svěřily své vlasy krásné cizí ženě. Eset jim upravila účes a vdechla jim do kadeří libou vůni, jako by se jim do vlasů snesly květy z čarodějných zahrad. Služky se vrátily s nádobami naplněnými vodou do paláce a síněmi a chodbami se rozlila opojná vůně. Vůně se donesla až ke královně.
„Odkud jste přinesly tu libou vůni?“ zeptala se královna.
Služky vyprávěli o neznámé ženě u studny, která dovede tak podivuhodně upravovat vlasy. Královna pro cizinku poslala a pozvala ji do paláce.
Eset přišla a upravila vlasy i královně. Když si královna prohlížela účes a ucítila kouzelnou vůni, řekla spokojeně: „Vidím, že své práci rozumíš. Líbíš se mi, zůstaň v mých službách.
Eset již z paláce neodešla. Nyní byla nablízku tělu svého milovaného muže Usira, mohla sedat u sloupu, v němž byla uzavřena truhlice, mohla se aspoň dotýkat prsty dřeva.
Od rána do večera měla Eset na starosti královnina malého synka. Nemohl mít lepší chůvu než bohyni Eset. Královnin syn rostl a sílil pod ochranou bohyně. každý den mu kladla Eset prst do úst a on sál z prstu božskou sílu. V noci, když v paláci vše utichlo, ukládala dítě do kouzelných plamenů, aby spálily smrtelné částečky jeho těla a aby mu darovala nesmrtelnost. Sama se proměňovala ve vlaštovku a s nářkem obletovala sloup a truchlila nad ztraceným štěstím.
Jedné noci měla královna zlý sen. Vstala a šla se podívat na dítě. Vstoupila do síně a zděsila se. Dítě leželo v plamenech a kolem sloupy poletovala naříkající vlaštovka. Královna vykřikla. Výkřikem zaplašila kouzlo a zbavila svého syna daru nesmrtelnosti.
Eset se okamžitě proměnila z vlaštovky v bohyni a nechala se poznat ve své božské podobě, pověděla, proč přišla do byblu, a požádala o sloup, jenž v sobě choval truhlici s Usirem. Kdo může bohům odepřít jejich přání? Eset zlehka odřízla ze sloupu část, v níž byla truhlice, otevřela kmen, vyňala truhlici a zaplakala tak, že i kámen ve zdech paláce se otřásal bolestí. Pak odnesla truhlici na loď a vyplula za příznivého větru k domovu.
Usirův návrat
Jakmile dorazila do země Kemet, odnesla truhlici s Usírevovým tělem na odlehlé místo a tajně ji pohřbila. Bála se, aby pomstychtivý Sutech nenašel hrob svého bratra Usira.
Pověst o tom, že se Eset vrátila do Ta Kemet s drahocennou truhlicí, proběhla zemí jako rychlý chrt. Nenávist nedala Sutechovi spát. Od chvíle, kdy truhlice s Usírevem opustila Ta Kemet, po celou tu dobu se snažil zničit Usirovu památku, vymazat jeho jméno. Pronásledoval ty, kdo jej vyslovili, a těšil se, že násilím zahladí stopy Usírevova díla. A tu se vrací do země sám Usírev, jako by chtěl bratrovy připomenout jeho zlý čin.
Sutech začal hledat Usirův hrob. Hledal jej za dne, ale jasná záře slunečního boha Ré, která nepřeje zlému, nepřála ani Sutechovi.
Po dni nastala noc. Sutech vyrazil na noční lov. Za měsíčního svitu se dostal do končiny, kde Eset pohřbila Usira. Sutech zavětřil jako divoké zvíře, vrhl se na hrob, vyhrabal Usírevovo tělo a rozsápal jej na čtrnáct dílů a rozmetal široko daleko po celé zemi na březích Řeky.
Eset přišla navštívit hrob milovaného Usira a našla jen rozrytou hlínu. S bědováním se Eset znovu vydal hledat pozůstatky manžela. Na smutné pouti jí pomáhali spravedlivý bůh říše mrtvých Anup a její sestra Nebthet. Na souši i ve vodě nacházela Eset drahocenné díly Usírevova těla. Plavila se po bažinatých řekách v člunu z papyru a žádný krokodýl se jí neodvážil ublížit. Proto se v Ta Kemet věřilo, že ten, kdo si postaví člun z papyru, přepluje bez úhony Řeku hemžící se krokodýli. Takového plavidla si ještěři z úcty k bohyni Eset prý nevšímají.
Všude, kde našla část jeho těla, dala zřídit náhrobek, aby Sutecha zmátla, až bude znovu hledat Usirův hrob. Dala stavět náhrobek za náhrobkem, ale Usírevovy pozůstatky pečlivě uschovala a skládala. Třináct dílů Usirova těla našla, čtrnáctý jí chyběl. Tehdy jí pomohl Anup, zhotovil chybějící část ze slonové kosti a přiložil jej na správné místo. Celé tělo Usírevovo pomazal čarovnými mastmi a všechny kusy jeho těla ihned srostly.
Eset pak, v podobě supice, vdechla Usirovi máváním svých křídel vzduch života, takže Usir vstal a zajistil si, by mohl dále žít ve svém synovi. Když z něho životní síla vyprchala, Anup dokončil proces balzamování a stal se tak jeho vynálezcem a učitelem. Podle jeho příkladu začali lidé pečovat o těla svých zemřelých a starali se, by si zemřelý zachoval co nejdéle podobu, jakou měl zaživa, neboť duchové zemřelých se podobají tělu, které opustili.
Eset pohřbila Usira na tajném místě a Sutech ho již nikdy nenašel. Jeho tělo odpočívalo v zemi a jeho duch v říši mrtvých.
Boj Hóra se Sutechem
Mnohokrát se rozlila Řeka a mnohokrát vzešlo obilí a ulehlo požaté pod hbitým srpem a Hór, syn Esetin a Usírevův, dospěl a Eset mu pověděla o křivdě, která se stala jeho otci a jí.
Z temné Západní říše vystoupil Usirův duch, by vyzkoušel Hórovu sílu a moudrost.
„Co pokládáš na světě za nejkrásnější, můj synu?“ zeptal se Hóra.
„Pomstít křivdu na mém otci a matce,“ odpověděl Hór.
„A jaké zvíře, myslíš, by ti nejlépe prospělo v boji?“ zeptal se znovu duch Usira.
„Kůň,“ řekl Hór.
„A proč ne lev? Je přeci silnější a dravější,“ podivil se Usírevův duch.
„Lev ať pomáhá tomu, kdo má pomoci zapotřebí,“ řekl Hór. „Mně je třeba koně, bych mohl pronásledovat prchajícího nepřítele a zničit ho.“
Hórova odvaha potěšila Usirova ducha, poznal, že jeho syn je dobře připraven k boji.
Hór vznesl svůj nárok na vládu nad Ta Kemet a vyzval Sutecha k zápasu. Byl to strašný boj. Zápasili pod vodou, na zemi i na vodě. V boji zmrzačil Hór Sutecha a Sutech Hórovi vypíchl oko. Nakonec mladý Hór porazil úskočného a lstivého Sutecha. Bůh Thovt uzdravil zmrzačeného Sutecha a Hórovi dal nové oko. Hór si ho však neponechal. Miloval příliš svého otce a věděl, že mu oko může navrátit život. Vložil oko mrtvému Usirovi do úst a Usírev obživl.
Vzkříšený Usir však nezůstal dlouho mezi živými. Odkázal vládu na zemi svému synu Hórovi a odešel do Západní říše, kde se ujal vlády v království mrtvých, které je od těch dob také nazýváno jako Usírevova říše.
Sutech byl poražen. Nebyl zničen, jen ochromen a stále má dost síly, by děsil ty, kdo jsou slabší než on. Radoval se znovu a znovu ze zkázy. Jeho ničivou povahu lidé poznávají v zemětřeseních a v žáru rozpálené oblohy. Vichřice mají jeho tvář a v bouřích vlaje jeho ryšavá hříva, sestupuje do ovzduší i vody a rozsévá mor, stoupá a vrší svoji zlobu až k měsíci, zakaluje jeho třpyt a pokrývá jej stíny.
Usírev vyvedl lid z temných jeskyní a naučil je lidsky žít, Sutech s nenávistí v srdci se snaží dobré Usirovo dílo pobořit. Jeho ochromená zlá síla však nemůže proniknout a zavalit svět. Vzpíná se jen a bouří.
Od těch dávných dob svítí lidem na cestu dobré i zlé souhvězdí a člověk si vždy volí jedno z nich.
Důvtipná Eset
Čas ale neúprosně plyne dál a odchází do nenávratna. Kdo je ten stařec který právě přichází? Je to bůh Ré, nejmocnější král nebe, otec a pán vesmíru. Všechno podléhá stárnutí, všemu ubývají síly a tento zákon neušetřil ani Rea. Bohové jsou znepokojeni pohledem na svého otce, který je den ze dne starší. Vždyť už teď se potřebuje opírat o hůl!
Vůbec ale nezáleží, že se stal z Rea vetchý stařec. Má přece spoustu dětí a vnoučat! A mezi nimi je i Eset, mocná kouzelnice, která umí takřka vše, co její pradědeček. Ovládá vše, co souvisí s nebem zemí a podzemím. Chybí jí už jen jedno: nejvlastnější tajné jméno nejvyššího boha Rea. Kdyby jej znala, mohla by být vládkyní nade vším a nade všemi. Jenže sluneční bůh měl mnoho rozličných jmen a je těžké mezi nimi najít to pravé. Cheprer, Re-Harachtej, Atum… Lidem a bohům jsou tato jména známa a znají i mnoho dalších, ale bůh Ré si hluboko ve svém srdci žárlivě střežil tajemství svého pravého jména. Proto jej nikdy nikdo neslyšel. A právě z tohoto jména pochází celá jeho všemocná a tajemná síla.
Když Eset viděla šedovlasého a shrbeného Rea, opírajícího se o hůl, rozhodla se, že se tohoto tajemství zmocní. Jak však přimět Rea, by jí prozradil své nejdražší tajemství? Eset je nejen moudrá, ale i vychytralá a vymyslela na stařičkého boha lest.
Každého dne se Ré stařeckým krokem ubíral po téže stezce a Eset přikrčena za keřem jej bedlivě sledovala. Náhle Ré zakašlal a odplivl si. Eset rychle spěchala k místu, kam dopadla božská slina, promísila ji s hlínou a vymodelovala z ní hada. Pár kouzelných slůvek a hliněný had oživl. Eset jej rychle přenesla a položila jej Reovy do cesty.
Ré si hada nevšiml a šlápl naň. Had jej okamžitě uštkl a jeho jed začal spalovat Reovo tělo, neboť jen to, co vzešlo z jeho božské podstaty mělo tu moc mu ublížit. Chvílemi jím otřásal ledový chlad a chvílemi jej zas polévalo nesnesitelné horko a Ré spustil hrozný nářek:
„Co to bylo?! Co se to se mnou stalo?!“ křičel v zoufalství.
Jeho křik přivolal všechny bohy. Pověděl jim o svém nesnesitelným utrpení, jehož příčinu nezná. V takové bezmoci tedy skončil nejmocnější bůh. Zbylo jen bezradně naříkat nad nemohoucností, která stále více naplňovala jeho tělo.Tehdy z kruhu bohů vystoupila Eset.
„Boží otče. Byl to boží had, který ti svým zkázonosným jedem ochromil tělo,“ řekla Nejvyššímu a pak tišeji pokračovala: „Prozraď mi, boží otče, své skutečné jméno a já tě svou mocí zbavím bolesti a utrpení.“
Starý bůh se smířil s porážkou a klesl na zem. Strašně trpěl, ale stále ještě váhal. Nemohl souhlasit s Esetinou nabídkou, ale musel jí nějak odpovědět. V zoufalství jí začal vyjmenovávat jména, kterými ho oslovovali: „Ráno jsem Cheprer, v poledne Ré a večer Atum.“
Ale Eset nebyla hloupá a věděla, že ani jedno z těch jmen není to pravé. „Řekni mi to skutečné jméno a moje kouzla ti budou navždy k službám.“
Ré však stále ještě váhal, vzdoroval, pokud mohl. Jenže bolest byla stále nesnesitelnější a bodala do něj jako tisíce jehel a nakonec jej přeci jen přinutila ustoupit. Se zřejmou nevolí přivolal Eset k sobě.
„Pojď! Vdechnu ti do srdce moc, kterou ukrývám ve svém nitru.“
Bohyně k němu přistoupila a poodešli od ostatních zvědavců a Ré jí potom s největším sebezapřením zašeptal do ucha své tajné jméno. Toto tajemství z ní udělalo velmi mocnou bohyni.
Vyslovila kouzelná slova, která zrušila její předchozí kouzlení a Ré se ihned uzdravil. Trápilo jej však, že se musel vzdát podstaty své moci.
Zato Eset byla velmi Šťastná, neboť se právě stala jedním z nejmocnějších božstev, ne-li vůbec nejmocnějším!
Za svým Ka
I lidé podléhají stárnutí, ubývá jim sil a když přijde čas, tak zemřou. Ale co se stane pak?
Z jednoho vesetského domu se zrovna ozývá plačtivý nářek, který přechází v zoufalé kvílení a bolestné výkřiky. Po chvíli se na ulici vrhnul hlouček žen s potrhanými šaty a s hlavami posypanými popelem a žalostně naříkaly. Muži zas vyjadřují svůj smutek těžkým bolestným vzdycháním. Tyto projevy žalu mají každému dát na vědomí, že zemřela hlava rodiny – vážený Ani, písař syna Reova a vládce Ta Kemet.
Bohové mu nedopřáli dožít se věku sto deseti let, kterýžto věk je skutečnou korunou šťastného a plodného života, a přinesli mu smrt dříve, než očekával. I tak mu bude dopřáno poznat jednu z největších milostí, jaké může člověk dosáhnout: bude mít krásný a důstojný pohřeb.
Aniho tělo bylo svěřeno balzamovači, by si zachovalo svoji podobu jako zaživa, by se nezačalo rozkládat, by jeho Ka a Ba přetrvaly věky. Ka je jeho ochranný duch, jeho druhé já, které jej ochraňuje v životě i po smrti a zůstává v hrobce, která je proto nazývána dům Ka. Ba je pak jeho duší, zdrojem myšlenek, jeho povahy a všeho, co byl, která odchází v podobě ptáka s hlavou člověka na západ, západní branou do podsvětí.
Nakonec nikdo neřekne, že Ani zemřel, všichni budou říkat, že odešel za svým Ka. Aby však jeho Ka i Ba mohly žít věčně, musí balzamovači naložit s jeho tělem stejně, jako Anup s Usírevovým. Naložit s ním tak, by si zachovalo svoji podobu, neboť duch zemřelého jest podoben tělu, jež opouští a když tělo zanikne, zaniknou i Ka a Ba.
Odchod na
onen svět
Když bylo tělo nabalzamováno, nastal slavnostní den pohřbu. Za doprovodu četných zaklínadel kněz provede obřad otvírání úst, který má navrátit Animu schopnost mluvit, jíst, vidět, pohybovat se a další schopnosti, jimiž oplýval zaživa.
Potom je sarkofág přenesen do hrobky a bude uložena do pohřební komory, v níž jest vše zařízené tak, aby zemřelý měl pohodlí jako za života a aby se mu žilo i na druhém světě co nejlépe. Aniho Ka potřebuje v záhrobí každodenní potravu, by nezemřel podruhé. Druhá smrt je již definitivní a Ani by již neměl naději na žádný život. Proto velmi záleželo na tom, by měl v hrobce dostatečné zásoby jídla a pití, ale i předměty každodenní potřeby a nezbytné zařízení místnosti.
Sama pohřební komora byla vyzdobena malbami, které znázorňují božstva, která mají Aniho ochraňovat v posmrtném životě a pomáhat mu, výjevy z honů, lovu ptáků a ryb a rolnické výjevy, kterážto výzdoba pomohou ukojit hlad Aniho Ka po věcech, které by mu mohly chybět.
V hrobce jsou i amulety, které mají ochraňovat hrobku před znesvěcením a před zlými démony a Aniho cestu zásvětím.
U sarkofágu je postaveno několik vešebtejů, sluhů, kteří měli v podsvětí vykonávat práci za Aniho, kdyby o ni byl požádán.
Ale dříve, než Aniho Ba může vstoupit do Západní říše, musí se podrobit dlouhé a složité cestě, na které narazí na mnoho nadpřirozených zvířat a démony. Je třeba ovládat různá kouzla a zaklínadla, která Animu pomohou překonat všechny nástrahy a projít všemi zkouškami, aby ho na konci cesty čekal věčný život posmrtný.
Jak se ale naučit taková kouzla a zaříkadla? Proto byla napsány Říkadla pro vycházení na sluneční světlo (=kniha mrtvých), kteréžto papyrové svitky obsahují obrázky, znázorňující jednotlivé etapy putování jeho Ba a každá obrázek doplňuje slovní výklad. Tyto svitky mají mrtvému zajistit, že nezapomene žádné ze zaklínadel ani kouzel.
Putování
duše
Po celou jeho cestu ho provází mnohé nástrahy a nebezpečí, a když se před Anim náhle s nepřátelským sykotem odkudsi vynoří zlověstná hlava hada, Ani nezaváhá ani na okamžik.
„Hade, hade, odstup ode mne! Geb a Šu jsou nablízku! K poctě Rea jsi již sežral myš a potkana!“ zřetelně a nahlas Ani odříkal a hrozivý had se okamžitě stáhl Animu z cesty.
Aniho cesta je plná různých nebezpečí a nástrah, ale říkadla pro vycházení na sluneční světlo jsou vždy po ruce a jejich pomoc přichází v nejvhodnější chvíli.
Když Ani prošel západní branou, měl nejdříve v neurčitém davu rozpoznat některé Duchy. Snadno určil, který z nich je Duchem věčných vod. Skutečně nebylo těžké rozeznat v rozlehlých vodách Hórovo oko, které sálalo světlo nad tímto odvěkým symbolem života. Říkadla mu pomohla objevit, ve kterém při zrození vykoupali a očistili Usíreva.
Potom musel pojmenovat jednu z mnohých bran, vedoucích do podsvětí. Když i toto splnil, dostal se ke košatému strumu, pod nímž viděl kočku, kterak svádí lítý boj s hadem, který vylezl z té nejtemnější jeskyně. Ostrými drápy ozbrojené tlapy mrštného zvířete drásaly tělo strašlivého hada a v té chvíli Ani poznal boha Rea, který svádí boj se svým úhlavním nepřítelem, pánem temnot Apopem, kterého Řekové nazývají Apophisem. Jejich boj byl pro Aniho hádankou, kterou vyřešil tím, že oba nepřátele pojmenoval.
Poté měl Ani pojmenovat všechna strážce sedmi zámků a jména deseti bran do pekelných světů. Všechna jména odříkal jedním dechem a ocitl se tak před bohem Thovtem. Aby však získal povolení předstoupit před boha, musel ještě vyjmenovat jména prvních šesti strážců deseti bran.
Když byl představen bohům všech hlavních kemetských posvátných měst, vyžádal si od Anupa nové srdce, které mu zabezpečí život na druhém světě. Vroucně se pak pomodlil, by nezemřel podruhé. Náhle se přímo před Anim objevil strašidelný stín Apopa. Ani sebral veškerou odvahu a napodobil boha Rea. Svedl s hadí příšerou nelítostný boj. Had naň neustále dorážel, neustále svíjej a rozvíjel své obrovské tělo a vyrážel do nových útoků. Za pomoci bohů však odporného nepřítele porazil.
Nakonec přišel Ani k prahu nesmírně prostranné místnosti, kterou lemuje předlouhé sloupořadí a klenba je zdobena lotosovými květy. Dostal se na poslední část své těžké cesty a musí se připravit na zdolání poslední a největší překážky. Udeřila hodina posledního soudu.
Vylekaný Ani se neodvážil ani pohnout. Pouze jeho vystrašený pohled zabloudil k výjevu, který se před ním odehrával. Síň mu připadala ještě velkolepější, protože ji naplnily slavnostně se tvářící a vznešené davy lidí. V pozadí téměř skryt v polostínu seděl na nádherném trůně Usírev a Ani rozeznal, že v rukou drží odznaky královské moci – žezla nazývaná Heka a Nechech. Za ním stály jeho sestry Eset a Nebthet. Uprostřed síně zkoušel Anup přesnost obrovských vah a bůh Thovt stál opodál s připravenou tabulkou a čekal, až bude moci zapsat rozsudek.
Vážení srdce
Nastala rozhodující chvíle. K Animu přistoupila nádherná dívka s pštrosím perem na hlavě. Je to dera Reova, bohyně Maat, pravdy a ztělesnění řádu. Přistoupila k Animu, čekajícímu na prahu místnosti a vyzvala jej, by se pomodlil k Usirovi. Ani tedy pozdravil nejvyššího bohy, boha všech těchto míst, bohy nekonečné dobroty. Pak se pustil do výčtu všech špatných a nečistých skutků, jichž se dopustil ve svém životě, aby tak dokázal svou nevinu.
Když to uděl, Maat jej přivedla doprostřed síně, kde stály váhy. Na pravé misce bylo pštrosí pero představující bohyni a samu pravdu. Anup pak vzal Aniho srdce a položil jej na levou misku. Nastal okamžik pravdy!
Kdyby levá miska převážila pravou, kdyby jeho srdce bylo těžší než pero, znamenalo by to, že nežil spravedlivým životem poctivého člověka a v tom případě by přišla ke slovu hrozná bestie, která netrpělivě postávala u Thovtových nohou. Byla to Velká požíračka, démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha, která by v případě takového to rozsudku rozsápala a pozřela hříšníkovu Ba a to by pro něj znamenalo druhou smrt. Jeho bytí by se rozplynulo v nicotě.
Aniho vzrušení dosáhlo vrcholu, když se Anup sklonil, by pozoroval ručičku vah a když pak oznamoval výsledek, který si Thovt zapsal na připravenou tabulku. Ani žil spravedlivým a poctivým životem, stálo na tabulce. Ani obstál i při této zkoušce. Boží soudcové mu nakonec dovolují předstoupit před Usírevův trůn a věnovat mu vroucí a pokornou modlitbu.
Ani se tedy může nyní odebrat vstříc věčnému životu posmrtnému. Nejdřív ale musí ještě při odchodu ze soudní síně vyslovit tejné jméno prahu a správnými názvy označit každé dřevo, z něhož jsou zbudovány dveře síně.
Západní říše
Každý mrtvý se tu znovu octne ve stejném společenském postavení, v jakém žil před smrtí. Rolník si tu najde svou motyčku, panovník svůj trůn. A nikdo se tu nesetká s hmotným nedostatkem. Nikdo v Usírevově říši nepozná starosti s nimiž zápolí živí lidé. Věčný život plyne ve stejném rytmu jako pozemský, ale nenaruší jej ani nejmenší nepříjemnost, jeho klidem nepronikne ani nejmenší starost. V tomto světě věčné blaženosti bude Ani pokračovat ve svém písařském umění. Bude ho vykonávat s láskou, svědomitostí a vytrvalostí jako nikdy předtím.