PER KEMET

O Kemetismu

Kemetismus případně také Kemeticismus je náboženský směr existující zhruba od 70. let 20. století, který vychází z původního starověkého egyptského náboženství a navazuje na jeho odkaz a tradice. Tento pojem lze vztáhnout na široké spektrum skupin, které spojuje úsilí o obnovení staroegyptských náboženských představ a principů v současném světě.

Název hnutí vychází z jednoho z původních starověkých označení Egypta užívaného jeho obyvateli – Kemet. V překladu z egyptštiny znamená "Černá (země)", což je odvozeno z černé barvy úrodného bahna přinášeného Nilem při každoročních záplavách

Bohové

Přestože egyptské náboženství bylo náboženstvím polyteistickým a kemetisté tento formální polyteismus nepopírají, mohou jej různé proudy interpretovat rozdílným způsobem. Jedním z nich je tradicionalistická představa jednotlivých bohů jako zcela individuálních bytostí se samostatným kultem, které vstupují do vzájemných interaktivních vztahů a dějů popisovaných mýty a legendami. V souladu se staroegyptským pojetím může být za "nejvyššího" nebo "nejmocnějšího" z bohů pokládán kterýkoli z nich, a to analogicky podle mytologických souvislostí, na něž je v rámci kultu právě odkazováno.

Vedle toho se v současné době lze setkat s představou jediné univerzální božské síly projevující se v různých podobách, jimiž jsou samotní bohové, takže jsou chápáni jako její do jisté míry samostatné, ale přece jen pouhé aspekty. V tom případě kemetismus navazuje na pozdně antický henoteismus, jak se projevoval například v kultech Serapida a Isidy (původně staroegyptské Esety) nebo ve filozofickém náhledu v novoplatónismu. Další variantou modernisticky zaměřeného kemetismu je monolatrie, vycházející ovšem ze stejných zdrojů. V těchto pojetích, pomineme-li vnější znaky odvozené ze staroegyptské kultury a užívání egyptského mytologického kontextu, se kemetismus v mnoha ohledech výrazně přibližuje např. kultu wicca; snad to souvisí s tím, že je rozvíjen v oblastech s převažující anglosaskou tradicí.

Vzhledem k tomuto možnému dualismu chápání objektu náboženské úcty v kemetismu nakonec záleží jen na jednotlivci, zda se bude při praktikování svého náboženství soustředit více na abstraktně pojímanou božskou sílu, nebo zda dá přednost původnějšímu uctívání jednotlivých bohů.

Maat

Dalším důležitým principem kemetismu je maat – "řád". Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů – jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. Zosobněním pojmu ve staroegyptském náboženství byla stejnojmenná bohyně Maat a její symbol – pštrosí pero.

Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako "pravda", "harmonie" a "stabilita" či prostě "správné jednání". Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, v kosmickém smyslu se projevuje v pravidelných nezměnitelných a z lidského hlediska věčných přírodních cyklech, ve světě lidském pak v existenci státu a v řádném fungování jeho institucí, v zachovávání společenských pravidel a i v osobní lidské mravnosti. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování pravidel všeho druhu každým jednotlivcem v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a k vítězství chaosu (egyptsky isfet).

Praxe

Z pojmového obsahu principu maat vyplývá nutnost rituálního uctívání bohů, eventuelně univerzální božské síly. K nejčastějším objektům úcty z jednotlivých staroegyptských bohů dnes patří především Amon, Eset a Usir, Thovt, Sachmet, Bastet, Hathor, lze se ale samozřejmě setkat i s dalšími. Při vymezování jejich povahy se kemetismus poměrně důsledně drží starověké tradice obsažené ve známé mytologii, moderní mytologická a teologická tvorba se prozatím objevuje jen zřídka.

Praxe náboženského rituálu a dalších projevů náboženského života je u jednotlivých sdružení odlišná. Jeho středobodem, stejně jako v původním staroegyptském náboženství, je zpravidla kultovní obraz, nejčastěji ve formě sochy či jiného znázornění zachycující podobu uctívaného boha. Jeho roli v kultu mohou nejen různé proudy, ale i různí jednotlivci pojímat odlišně, aniž by mezi jednotlivými postoji byly přesné hranice. Většinou se kultovnímu obrazu přikládá spíše symbolický význam a je chápán jako prostředek umožňující lépe se soustředit na boha či bohyni jako na vlastní předmět úcty. V důsledku toho není třeba striktně zachovávat určitý rituální postup.

Tradicionalistický proud naproti tomu kultovní obraz chápe jako reálné zpřítomnění božské bytosti v lidském světě. Proto v souladu se staroegyptskou tradicí může doporučovat jeho uchovávání ve zvláštní posvátné schráně (tzv. naos), z níž má být vyjímán výhradně v průběhu co nejpřesněji popsaného a důsledně dodržovaného náboženského rituálu, jehož nejpostatnější součástí je předložení obětin. Přesto ani v tomto případě nepatří projevovaná náboženská úcta přímo kultovnímu obrazu jako fyzické věci, ale uctívanému bohu či bohyni, který je v něm jistým způsobem přítomen.

S ohledem na neexistenci jednotné závazné doktríny ovšem jednotliví kemetisté mohou volit libovolnou kombinaci těchto hledisek.

za zdroj použit článek na wikipedia.cz