PER KEMET | ||||||||||||
Dějiny starého Egypta
Od vzniku Manehtova členění, které je samo nejspíše v souladu s dávnou egyptskou tradicí, jsou dějiny starověkého Egypta obvykle členěny na kratší časové úseky – dynastie a v jejich rámci dále na období vlád jednotlivých panovníků. Egyptologie tento postup převzala – překonává jím nejistotu absolutní chronologie a nahrazuje ji relativní posloupností dynastií a králů s počtem let jejich panování. Dějepisci 19. století navíc vedle toho do egyptské chronologie zavedli rozčlenění na tzv. "říše" (Starou, Střední a Novou), jakási období prosperity a mocenského vzestupu, a tzv. "přechodné doby" (První, Druhá a Třetí) jako období úpadku po "říších" následující. Řazení jednotlivých dynastií do těchto epoch je ovšem zejména od 2. poloviny 20. století předmětem odborných diskusí. Oba systémy jsou značně jednostranně založeny na politických událostech; přitom ve světle nových poznatků se ukazuje, že "krátkodobé politické události, jež byly často považovány za rozhodující faktory v dějinách, mohly být mnohdy historicky méně důležité než postupný proces společensko-hospodářských změn, které ve svých důsledcích mnohem víc proměňovaly kulturní tvář krajiny." Navíc zejména druhý systém je výrazně poplatný době svého vzniku: odráží dobově schematický pohled "na periodicitu dějin, k němuž dnes existují vážné výhrady". Na druhou stranu nelze popřít, že jak jednotlivé dynastie, tak jednotlivé "říše" a "přechodné doby" zpravidla vykazují řadu kulturních znaků či alespoň důrazů, které jsou charakteristické právě pro ně, takže jejich využívání je v egyptském prostředí velmi praktickým nástrojem. Vzhledem k této povaze egyptské chronologie existuje řada důvodů, pro něž lze většinu datování provést jen velice přibližně. Obzvláště pro dřívější období platí, že mnohdy nelze vůbec určit pořadí jednotlivých vlád či dobu jejich trvání, že některá panovnická jména mohou, ale nemusí patřit osobám známým už pod jménem jiným (viz např. nejasná totožnost legendárního Meniho), že někteří králové po neznámou dobu vládli souběžně, ať už z důvodu koregence nebo fragmentarizace politické moci. Situaci navíc může komplikovat tradiční egyptské datování podle let vlády jednotlivých panovníků, pohyblivost egyptského kalendáře a také jednoduchý fakt, že některá období jsou prostě méně zdokumentována než jiná, čímž může být výsledný obraz poněkud zkreslený. Ačkoli tedy základní rámec datování je v současné době už pokládán za nesporný, je třeba počítat s dílčími nejasnostmi v posloupnosti a s odchylkami v přednosti dat od 150 (pro starší dějiny) do 10 (pro mladší dějiny) let. Jaromír Málek stav nejnovějšího bádání ohledně absolutní chronologie shrnuje tak, že od Pozdní doby je data možné považovat za jistá, v Nové říši by odchylka neměla přesahovat 15 let, ve Střední říši 40, ve Staré 60 a pro první dvě dynastie se pohybuje kolem 100 let. Předdynastická dobaArcheologické výzkumy naznačují, že vyvinutá egyptská společnost sahá daleko do pravěku. Nil, okolo kterého se soustřeďuje většina obyvatelstva země, je pro egyptskou kulturu životodárnou řekou od doby, kdy se kočovní lovci-sběrači usadili podél Nilu během pleistocénu. Stopy tohoto raného obyvatelstva se objevují ve formě artefaktů a skalních maleb podél teras Nilu a v oázách. Předdynastické období patří do období neolitu (10 000 – 4 700 př. n l.). Některé autority nicméně kladou začátek předdynastického období mnohem dříve, do starého paleolitu. V době neolitu existovalo na území Sahary a v nilském údolí několik kultur. Důkazy také naznačují lidské osídlení v jihozápadním koutu Egypta, blízko Súdánských hranic, před rokem 8000 př. n. l. Většinu nalezišť tvoří sezónně obývané tábory lovců, rybářů, a lovců-sběračů používajících kamenné nástroje. Ze 7. tisíciletí př. n. l existují náznaky pastýřství a kultivace obilovin. Klimatické změny a/nebo nadměrná pastva koncem neolitu vedly k vysoušení západní oblasti a vytváření Sahary. To vedlo k opouštění dnešní Západní pouště a stěhování obyvatel do údolí Nilu a jejich koncentraci zde. Postupně vznikla více centralizovaná společnost s rozvinutým zemědělským hospodářstvím. Došlo ke vzniku společenských vrstev a k jejich hierarchizaci. V údolí Nilu se vystřídalo několik kultur (kultura el-Omari, Merimdská kultura, Fajjúmská kultura, kultura Maadí, Badárská kultura, kultura Nakáda), z nichž některé existovaly současně, ale na různých místech a vzájemně se ovlivňovaly. Obyvatelé nilského údolí již měli rozsáhlé obchodní styky s okolními oblastmi, hlavně s Palestinou. Do roku 6000 př. n. l. se v údolí Nilu objevilo organizované zemědělství. V té době Egypťané chovali dobytek a také stavěli rozlehlé budovy. Už okolo roku 4000 př. n. l. se používala malta. Archaická dobaArchaická doba připadá přibližně do let 3150–2700 př. n. l. a zahrnuje období 1. a 2. dynastie. V této době došlo ke sjednocení Egypta. Mezi lety 5500 př. n. l. a 3100 př. n. l., během předdynastického období, vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jako Horní Egypt (Ta Shemau) a Dolní Egypt (Ta Mehu). Dělící linie procházela zhruba oblastí dnešní Káhiry. Dolní Egypt byl tvořen pravděpodobněji městskými státy. Kolem roku 3000 př. n. l. byly tyto dva státy sjednoceny (násilně nebo sňatkem). Podle legend sjednotil starověký Egypt první král - faraon Menes. Administrativním střediskem sjednoceného království se stal hornoegyptský Cenej (Cínev, řecky This). Stará říšeStará říše připadá přibližně do let 2700–2180 př. n. l. a zahrnuje období 3., 4., 5. a 6. dynastie. Období Staré říše začíná založením 3. dynastie, kterou založil vládce Džoser, který si jako první nechal vystavět jako svou hrobku pyramidu. Z tohoto období pochází nejznámější egyptské památky - pyramidy v Gíze. Počátkem tohoto období si Egypt podmanil Sinaj (naleziště mědi a tyrkysu) a Núbii (zde bylo zlato, dřevo a zvířecí kůže). Záhy však propukly nástupnické boje, které měly za následek založení úřadu správce Horního Egypta, který měl obnovit vládcovu autoritu na tomto území. Správcovství jednotlivých částí Egypta (nomů) ze své funkce těžili, jejich moc rostla, ženili se s egyptskými princeznami a jejich úřad se stal dědičným. Ke konci období Staré říše došlo k sociálním nepokojům, vnitřním rozbrojům a bojům o moc mezi jednotlivými nomarchy (správci nomů), k nájezdům vnějších nepřátel a úpadu zemědělství. Nakonec se země rozdělila na několik nezávislých částí. První přechodná dobaPrvní přechodná doba připadá přibližně do let 2180–2064 př. n. l. a zahrnuje období 7., 8., 9. a 10. dynastie a 1. polovinu 11. dynastie. V této době je Egypt rozdělen na dvě části, spravované z Henennisutu (severní část) a z Vesetu (jižní část). Tyto dvě části spolu válčily o vládu nad celým Egyptem. Na konci tohoto období thébský král Nebhepetre Mentuhotep II. zvítězil nad hérakleopolským panovníkem a znovu sjednotil Egypt. Střední říšeStřední říše připadá přibližně do let 2064–1797 př. n. l. a zahrnuje období 2. poloviny 11. dynastie a 12. dynastii. Poslední fázi vojenského konfliktu mezi severním a jižním královstvím zahájil přibližně ve 14. roce své vlády vesetský panovník Mentuhotep II. Průběh událostí není znám; podnětem k tažení nejspíše byla vzpoura v cenejském nomu. Klíčové pravděpodobně bylo dobytí pohraničního Sautu (Asjútu), které následovalo po jejím potlačení, a také fakt, že nedlouho před tím zemřel henennisutský panovník Merikare, takže jeho nástupce vládl jen několik měsíců. Zdá se, že poté se správní síť severního království zhroutila a že její představitelé se snažili co nejdříve postavit na stranu vítězného Mentuhotepa; pohřebiště severního hlavního města mohlo být podle svědectví archeologie vypleněno. Výrazem upevnění autority královské moci za Mentuhotepa a jeho dvou nástupců bylo znovuzahájení budování kamenných monumentů a organizování náročných obchodních výprav do Byblu a do Puntu. Je možné, že za Mentuhotepa IV. vyvolala centralizační politika odpor nomarchů ve středním Egyptě; podrobnosti o králově původu ani jeho vládě nejsou známé a jeho nástupcem a prvním panovníkem 12. dynastie se stal Amenemhet I. – muž nekrálovského původu, který velmi pravděpodobně původně zastával úřad vezíra. Sídlo vlády přenesl do nově založeného hlavnímo města Amenemhetictaueje ležícího ve fajjúmské oblasti, jíž pak byla zejména za Senusreta II. a Amenemheta III. věnována velké pozornost vybudováním rozsáhlého zavodňovacího systému; to dynastii umožnilo oprostit se od dosavadních politických elit a vytvořit novou vrstvu úředníků závislých výhradně na králi. Amenemhet I. nechal vybudovat řadu pevností v Egyptě i v Núbii, zejména tzv. Vládcovy zdi na severovýchodní hranici. Není jasné, čím byly zjevné obavy o bezpečnost motivovány. Nejspíše jejich cílem bylo zajistit bezproblémový přístup k núbijským zlatým dolům a k nalezištím tyrkysu na Sinaji. Na druhou stranu ale právě z Amenemhetovy doby pocházejí doklady o nasazení armády proti Asijcům v deltě, takže dalším úkolem Vládcových zdí mohla být i ochrana před nekontrolovanou migrací cizinců do Egypta podobně, jak tomu bylo o něco později při uzavření hranic s Núbií Senusretem III. Panovníci Střední říše aktivně prostřednictvím různých strategií prosazovali centralizační politiku s cílem přímého řízení země královským dvorem. Zatímco za vlády 11. dynastie začali být nomarchové, kteří sehráli výraznou roli v procesech vedoucích k zániku Staré říše a v tradici První přechodné doby spravovali nomy poměrně samostatně, při souběžném snížení svého počtu kontrolováni královskými úředníky, Amenemhet I. a jeho nástupci usilovali jejich vliv dále oslabit prostřednictvím měst, která se nově stala administrativními středisky. Jejich správu s přilehlým územím vykonávali jmenovaní starostové, přičemž postavení nomarchy získávali a případně mohli zdědit jen nejvyšší úředníci v nejdůležitějších městech, kteří ale nedosahovali jejich původní moci. Za Senusreta II. byli synové stávajících nomarchů vychováváni v hlavním městě v kapu a poté jmenováni do úřednických funkcí buď přímo v rezidenci nebo jinde v regionech. Tento proces vyvrcholil za Senusreta III., kdy úřad nomarchy definitivně zanikl a dosavadní role vykonávaná rodovou aristokracií v rámci státní správy byla přenesena na nově vytvořený byrokratický aparát.[pozn. Změny v politické organizaci, jejichž výsledkem byla vyšší efektivita správy a současně intenzivní dohled vlády nad celkem společnosti, a s nimi spojená změna v chápání postavení panovníků vedla k proměně společnosti jako celku: významu nabyla "středostavovská" městská společnost (v Egyptě ovšem reprezentovaná písařem jako králi oddaným úředníkem) a pro ni typická představa "lidštějšího rozměru" světa a důležitosti jednotlivce ve vztahu k vládě a tedy (v důsledku typicky egyptské představy jejich propojení) i ke "kosmu".] O těchto světonázorových změnách podává svědectví např. zavedení povinných prací ve prospěch státu, rozšíření vešebtů pro potřeby posmrtného života a svým rozvojem a novými tématy především soudobé písemnictví. Druhá přechodná dobaDruhá přechodná doba připadá přibližně do let 1797–1543 př. n. l. a zahrnuje období 13., 14., 15., 16. a 17. dynastie. Není známo, jaké důvody vedly k zániku 12. dynastie; je možné, že reformní administrativní procesy vrcholící za Senusreta III. v konečném důsledku rovrátily státní správu, destabilizovaly zemi a umožnily rychlejší rozpad její integrity.] Pádu dynastie předcházelo období slabých vlád Amenemheta IV. a vládnoucí královny Sebeknofru, podrobnosti však nejsou známy. První panovníci 13. dynastie ale zcela jistě pocházeli z jiného rodu,] i když za jejich vlád přetrvaly všechny charakteristiky politiky a kultury dynastie předchozí. Tato kontinuita trvající až do doby Neferhotepa I. vede některé badatele k tomu, že ke Střední říši přiřazují přinejmenším ještě i první polovinu 13. dynastie,]] ne-li dokonce tuto dynastii celou.] Na druhou stranu ovšem tato skupina králů postrádá rysy skutečné politické dynastie a její příslušníci, třebaže některé je možno považovat za relativně silné, zjevně nedisponovali takovou mírou moci, jaká byla obvyklá u stabilních faraonských vlád předcházejících období.] Není také jisté, do jaké míry tvořili jedinou linii – dědičný princip následnictví se zhroutil a zdá se, že moc spočívala v rukou vlivných vojenských] rodin,] které možná střídavě určovaly obsazení královského úřadu.] Vysoký počet králů období 13. dynastie (pohybuje se mezi 50 až 90) a s její pozdější fází souběžné 14. dynastie (Manehto uvádí počet 76) a nejistota jejich zařazení napovídají, že došlo k fragmentarizaci severního Egypta do městských států, jejichž vládci souběžně užívali královskou titulaturu.] Definitivní zánik tradice vlády typické pro Střední říši nastal opuštěním Ictaueje jako sídelního města a jeho přenesením do Vesetu někdy po roce 1685 př. n. l.; poté už místní vládci přestali byť i formálně respektovat autoritu ústřední vlády. Jedním z nejvýznamnějších center se stalo město Hatueret (Avaris) ve východní deltě. Od závěru 12. a počátku 13. dynastie byla značná část jeho obyvatelstva tvořena imigranty z Levanty, jejichž kultura vykazovala výrazně neegyptské rysy. Vůdcové Asijců přicházejících do Egypta byli v egyptštině tradičně označováni jako hekau chasut – "vládci cizích zemí" (odtud odvozeno řecké označení "Hyksósové"). Vzestup jejich moci nemusel nutně mít povahu násilného konfliktu – archeologické pozůstatky města pro tuto dobu svědčí o naprosté kontinuitě. Někdy ve 2. čtvrtině 17. století př. n. l. přijal první z nich královský status a zahájil expanzi; snad šlo o využití mocenského vakua po přesunu metropole formálního panovníka z Ictaueje do Vesetu, snad o přímý vojenský útok. Počátek vlády hyksóských králů tvořících 15. dynastii měl podobu "migrace rozličných palestinských skupin z jižní Palestiny přímo do východní delty s cílem usadit se zde, a pohybu mobilnějších bojovných skupin pravděpodobně soustředěných kolem hlavní armády či tvořících volnější spojenectví, jejichž cílem byl Mennofer." Hyksósové disponovali do té doby v Egyptě neznámými typy zbraní, což jim umožnilo postupně ovládnout celý Dolní Egypt a někteří prokazatelně značnou míru autority požívali i v jižní části země. Vesetští vládci si udrželi relativní samostatnost a ovládali poměrně rozsáhlé území (v Kamoseho době hranice mezi oběma královstvími ležela jižně od Chemenu v Kusai), až do závěru 17. dynastie však měli jen lokální význam. V Núbii následkem ustání egyptského mocenského vlivu vzniklo samostatné vojensky mocné království s centrem v Kermě poblíž 3. nilského kataruktu, jehož králové sice podnikali občasné výpady do jižní části Horního Egypta a vystupovali jako spojenci Hyksósů, ale celkově k dění v Egyptě zaujímali opatrný postoj. Ačkoli pozdější literární tradicí, o níž se opíral i Manehto, byli Hyksósové líčeni jako barbarští a destruktivní a nebyli uznáváni za skutečné egyptské panovníky, nýbrž jen za "cizí krále", ve skutečnosti přinejmenším v pozdějších obdobích (zejména za králů Chaiana a Apopiho) uplatňovali zcela egyptský způsob vlády a jejich statut nebyl současníky zpochybňován a nebyl vůči němu uplatňován aktivní odpor. To nejspíše platí i pro vztah s vesetskou 17. dynastií; je dokonce možné, že mezi nimi došlo k dynastickému sňatku. Nová říšeNová říše připadá přibližně do let 1543–1080 př. n. l. a zahrnuje období 18., 19. a 20. dynastie. Zdá se, že vojenský konflikt mezi severem a jihem Egypta byl spojen s nástupem nové vládnoucí rodiny na jihu. S přestávkami trval nejméně 30 let a zahrnoval období tří vesetských vlád. Úsilí králů 17. dynastie Sekenenrea a Kamoseho o vytlačení Hyksósů a o znovusjednocení Egypta završil jejich nástupce a první panovník 18. dynastie Ahmose I. Mezi 18. a 22. rokem své vlády dobyl Hatueret, sídlo hyksóských králů, přiměl jeho obyvatele k odchodu z Egypta a v následném tažení pronikl hluboko do Levanty, kde po tříletém obléhání zničil poslední hyksóskou pevnost – Šaruhén. Asijská expanze a ovládnutí tamních území bylo nejspíše motivováno snahou zamezit opakování invaze do Egypta; současně tím ale byl založen dlouhodobý a téměř nepřetržitý konflikt Egypťanů s Mitannci a následně Chetity, kteří své mocenské ambice uplatňovali ve stejné oblasti. První králové 18. dynastie tak byli především vojenskými veliteli, čímž založili tradici imperiální politiky, která "pokračovala jako ideologicky mocný a častý zvyk i po zbytek Nové říše". Panovníci Thutmose I. a Thutmose III. si na jihu podrobili Núbii až ke čtvrtému kataraktu a na severu překročili Eufrat v oblasti Karchemiše; dobytí Kádeše Thutmosem III. v průběhu 8. z jeho 16. vojenských tažení hluboce zapůsobilo na vládce všech okolních říší. Egypt se v tomto období těšil mimořádné míře bohatství, silné funkční centralizované vládě vykonávané profesionální byrokracií a značné vnější i vnitřní stabilitě, jejichž výrazem se stal rozsáhlý program monumentálních kamenných staveb realizovaný panovníky po celé zemi. Kulturní a umělecký rozvoj se nejpůsobivěji odrazil ve vysoké úrovni a luxusu dvorské kultury za vlády Amenhotepa III. Jeho syn Amenhotep IV./Achnaton se z doposud ne zcela jasných důvodů pokusil o prosazení náboženské reformy směřující k jisté formě (spíše implicitního) monoteismu, která ve svých důsledcích zasáhla všechny "oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný egyptský jazyk." Přestože Achnatonovi nástupci jeho náboženské a politické směřování zavrhli a provedli restauraci předchozích poměrů, důsledky reformy "zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí" Egypťanů a vedly k zásadní a trvalé proměně egyptského světového názoru. Následující dynastie byly vždy zahájeny silnými vládami: 19. Setchim I. a Ramessem II. a 20. Ramessem III., po nichž však opakovaně přišlo období dynastické krize spojené s úpadkem politické a společenské stability. Ačkoli Libyjci byli při svých opakovaných vojenských pokusech o proniknutí do Egypta poraženi, nebylo možné zabránit jejich trvalé a stále sílící migraci a usazování v deltě. Mořské národy sice byly odraženy, nicméně jejich expanzí a zhroucením chetitské říše bylo napříště znemožněno účinné ovládání Levanty. Po smrti Ramesse III. tak Egypt přišel o hlavní zdroj svého bohatství; v důsledku jeho dlouhé vlády navíc došlo k znefunkčnění politické role dynastie s rušivým dopadem na administrativní systém. To spolu se souběžnou hospodářskou krizí a všeobecně panující korupcí vedlo k postupné ztrátě vlivu panovníků na státní správu a k vleklému úpadku donucovací schopnosti dvora ve vztahu k jiným mocenským centrům, zejména chrámům. Poslední panovník 20. dynastie Ramesse XI. nedokázal čelit hladomoru ani zamezit občanské válce vyvolané núbijským místokrálem Panehsejem. Po jeho vytlačení zpět do Núbie byla kolem 19. roku vlády vyhlášena éra "nového zrodu", kdy zřejmě došlo k novému nábožensky zdůvodněnému uspořádání poměrů za účelem obnovení pořádku: země byla rozdělena mezi dva mocné hodnostáře pocházející z vojenského prostředí Nesbanebdžeda a Hrihora, přičemž král byl v nové situaci "jen zcela bezvýznamnou," třebaže osobně váženou a respektovanou postavou. O nepatrnosti vlivu centrální vlády na události probíhající v zemi nejlépe vypovídá výrok vojenského velitele Paiancha: "Faraon! Komu (vlastně) dnes vládne?" Králova smrt je pokládána za formální konec období Nové říše. Třetí přechodná dobaTřetí přechodná doba připadá přibližně do let 1078–665 př. n. l. a zahrnuje období 21., 22., 23. 24.a 25. dynastie. Po době Ramesse XI. došlo v mezinárodní oblasti k definitivnímu zániku mocenského postavení Egypta[pozn. a ve vnitropolitické oblasti k jeho opětovnému rozdělení na dvě samostatná území: oblast delty a Fajjúmské oázy ovládl Nesbanebdžed a jeho nová 21. dynastie vládnoucí z Džanetu, zatímco v Horním Egyptě, ačkoli formálně tam byla víceméně uznávána autorita severních králů, vládla linie vojenských generálů zahájená Hrihorem vykonávající současně úřad Amonových velekněží ve Vesetu, jejichž mocenskou základnou byla pevnost Tauedžai. Za skutečného panovníka byl ovšem zejména na jihu pokládán samotný bůh Amon, který vládl prostřednictvím pravidelních věšteb udělovaných kněžím. Obě vlády spolu udržovaly přátelské vztahy posilované vzájemnými sňatky, takže ve skutečnosti tvořily jednu královskou rodinu o dvou větvích. Úsilí Hrihorových nástupců o udržení výlučné moci ovšem nebylo z dlouhodobého hlediska úspěšné a nakonec byli nuceni respektovat vliv i jiných významných rodin. Později byl úřad velekněze obsazován především královskými příbuznými ze severu, až nakonec formální moc nad jihem postupně přešla do rukou božských manželek Amonových – panenských kněžek, jejichž následnictví bylo zajišťováno adopcí. Této situace severní panovníci opakovaně využívali k prosazení svých kandidátek a tím i svých zájmů v Horním Egyptě. Oporou politické moci v tomto období přestal být byrokratický aparát a na jeho místo nastoupilo jednak předávání vlivných pozic příslušníkům vládnoucích rodin, jednak vojenská síla. Hlavní složku armád v této době tvořili etničtí Libyjci, kteří se od poloviny Nové říše usidlovali v Egyptě a byli zde silně, i když nikoli zcela, egyptizováni; nejzávažnější odlišností bylo, že si stále uchovávali svou původní kmenovou organizaci. Na počátku Třetí přechodné doby už jejich přítomnost výrazně změnila skladbu obyvatelstva v Dolním Egyptě, takže libyjští náčelníci území fakticky ovládali. Výrazem jejich postavení se stalo spříznění s panující dynastií; není proto překvapivé, že nástupcem posledního panovníka 21. dynastie se bez jakéhokoli problému stal jeho zeť libyjského původu Šešonk I. Nová dynastie sice věnovala intenzivní úsilí obnovení centralizované vlády, ale využívala k tomu obsazování úřadů příslušníky rodiny; významná role královských příbuzných nakonec vedla "k vytvoření polonezávislých provinčních vedlejších dynastií, které si v některých případech dokonce nárokovaly královské postavení." Na rozdíl od předcházejících období ovšem politická decentralizace nebyla pokládána za negativní jev, ale v souladu s tradicí libyjského kmenového zřízení byla pojímána jako odpovídající forma vlády. V Egyptě tak vznikla "federace poloautonomních vladařů, formálně podřízených a často pokrevně spřízněných s nejvyšším vládcem-králem." Relativně samostatnými politickými centry této doby byla např. města Džanet, Mennofer, Per Bastet, Džedet, Sau a další. Vzájemných sporů mezi místními vládci v deltě a nezájmu hornoegyptských vlád o dění v Núbii využili králové nově mezi tím vzniklé kušitské říše Kašta a zejména jeho nástupci Pije a Šabaka: ovládli vojensky Horní Egypt a po porážce severní koalice byli uznáni za panovníky celého Egypta. Nová 25. dynastie, která proto někdy bývá přiřazována k Pozdní době, nicméně zcela zachovala dosavadní decentralizované politické zřízení; pravděpodobně si její králové uvědomovali, že obnovení silného Egypt by bylo v rozporu s jejich ovládnutím země. Namísto toho usilovali svou autoritu upevnit podporou a přetvořením ideologické náboženské role faraonů, v jejímž rámci všestranně odkazovali na tradice Staré říše. Král Taharka se také pokusil o získání vlivu v Levantě. Od konce první třetiny 8. století př. n. l. se proto místní egyptští vládci ocitli ve vleku mocenského střetávání mezi Kušity ovládajícími Egypt a Asyrskou říší, v jehož důsledku Asyřané nakonec zemi dobyli. Pokusili se využít stávajícího politického uspořádání k vytvoření systému vazalských egyptských států navzájem natolik znepřátelených, aby neohrožovaly postavení Asýrie v Levantě, současně však natolik silných, aby s asyrskou pomocí dokázaly zabránit nové invazi Kušitů. Hlavní roli v této organizaci měl hrát místní vládce ze Sau Neko I., jehož rod nakonec dosáhl obnovy egyptské nezávislosti. Pozdní dobaPozdní doba připadá přibližně do let 665–332 př. n. l. a zahrnuje období 26., 27., 28., 29. a 30. dynastie a období 2. perské nadvlády. Egypt se v tomto období poprvé ve své historii dostal do kombinace mocenského a kulturního tlaku významných civilizací, které se od 2. třetiny 1. tisíciletí př. n. l. prosazovaly v oblasti východního Středomoří a Předního východu. V mocenském střetávání novoasyrské, novobabyloské a Perské říše a jejich expanzivní politiky, k nimž se později významným způsobem připojil i vliv řeckých městských států, byli Egypťané nuceni využívat kombinaci koaliční politiky a preventivní vojenské konfrontace. Přes významné úspěchy v obou těchto oblastech (např. Neko II. krátkodobě opět rozšířil egyptský vliv až k Eufratu) byla neustále přítomna hrozba útoku ze strany konkurentů. Navíc Egypt přišel o tradiční zdroje svého bohatství – Núbii a oblast Syropalestiny, což znamenalo výraznou nevýhodu ve srovnání s mnohem většími prostředky, jimiž disponoval hlavní nepřítel – Persie. Významné postavení armády, řeckých žoldnéřů a vůbec financování válečných operací se proto v Pozdní době staly klíčové pro zajištění stability královské moci a nezávislosti Egypta. Novým mocenským a civilizačním výzvám egyptská kultura čelila výraznými archizačními tendencemi – oficiální politika 26. dynastie, všeobecně akceptovaná celkem společnosti, programově hledala v rámci tzv. sajské renesance inspiraci v idealizovaných politických a uměleckých formách předchozích slavných období, zejména Staré říše, na nichž ovšem stavěla vlastní kulturní důraz. Prožitek nebezpečnosti a nestability jistot okolního světa vedl k prohlubování osobní zbožnosti a k pocitu závislosti na vůli bohů, jíž se podle soudobých představ nemohou vyhnout ani panovníci. Na počátku Pozdní doby syn Nekona I. Psammetik I. úspěšně překonal decentralizační tendence pramenící z politického uspořádání Třetí přechodné doby a nová 26. dynastie vládnoucí ze Sau dosáhla výrazných úspěchů v obnově vnitřního uspořádání a s ohledem na jeho proměnlivost i mezinárodního postavení říše. Její králové prováděli rozsáhlý stavební program, jenž zahrnoval i obnovu v té době už starobylých monumentů. Podle Hérodotova podání v době Ahmose II. byl v Egyptě vůbec "největší blahobyt, a to jak z toho, co řeka dávala půdě, tak z toho, co dostávali od půdy lidé, a bylo prý v něm tehdy celkem dvacet tisíc obydlených měst." Vzrůstající perské moci se pokusili čelit aliancemi s ostatními ohroženými státy. První z nich ovšem vzala za své porážkou lýdského krále Kroisa v roce 547 př. n. l.; po zániku novobabylonské říše v roce 539 př.n. l. a po ukončení spojenectví se samským tyranem Polykratem nakonec zůstal Egypt bez spojenců. Po bitvě u Pelúsia v roce 525 př. n. l. jej Kambýsés II. ovládl. První perští velkokrálové usilovali o určitou formu dorozumění s egyptskou společností a aktivně vystupovali v tradiční roli faraonů, jak o tom svědčí např. významný hodnostář této doby Vedžahorresnet. V Egyptě nicméně opakovaně propukala povstání, jejichž potlačení ze strany Peršanů vyžadovala pro značnou odlehlost země poměrně velké úsilí, a která ochotu ke spolupráci narušovala a vedla k utužování okupačního režimu. Mezi lety 404–343 př. n. l. opět vládly domácí dynastie, ale nezávislý Egypt byl pro Peršany nepřijatelný, neboť představoval nebezpečí pro strategickou rovnováhu západní části jejich říše. Artaxerxés III. proto zorganizoval "dokonce tři velké útoky, aby tuto ztracenou, ale vysoce nebezpečnou provincii" znovu dobyl. Perskou nadvládu v zemi o desetiletí později definitivně ukončil Alexandr Veliký. Řecko-římská dobaŘecko-římská doba připadá do let 332 př. n. l.–395 n. l. a zahrnuje dále různě označovaná období: vládu Alexandra Velikého a jeho formálních nástupců (Makedonskou dobu), vládu panovníků z rodu Ptolemaiovců (Ptolemaiovskou dobu) a po roce 30 př. n. l. období nadvlády Římské říše (římskou dobu). Rok 395 jako konec tohoto období je ve skutečnosti zcela formální a má jen periodizační význam; Egypt v důsledku rozdělení říše připadl pod vládu východořímského konstantinopolského dvora, takže zcela plynule bez jakýchkoli výrazných změn navazuje období označované jako Byzantská doba. Řecko-římská doba je někdy pokládána za součást nikoli už starověkých egyptských dějin, ale dějin antických, Byzantská doba za součást raného středověku. Egypt se této době stal součástí širšího středomořského okruhu helénistických monarchií a posléze římského impéria. Tato situace byla zcela nová: třebaže v předchozích staletích zemi už cizí dobyvatelé několikrát ovládali, jejich vláda až doposud nepřinášela zásadní střet kultur. S příchodem Alexandra Velikého a s vládou jeho nástupců ovšem do egyptského světa vstoupila antická civilizace, jejíž preference byly od těch egyptských zcela odlišné, ale noví egyptští vládci se s ní ztotožňovali více než s tradiční egyptskou kulturou. S výjimkou Kleopatry VII. žádný z ptolemaiovských králů, římských císařů či jejich vyšších úředníků neovládal egyptštinu a sídlem vlády byla Alexandrie – po všech stránkách řecké město ležící na mořském pobřeží mimo vlastní území tradičního Egypta. Existovaly i smíšené sňatky a někteří Egypťané dosahovali za Ptolemaiovců významných míst, nicméně Řekové a po nich i Římané obecně pokládali Egypťany za primitivní a opovrženíhodné. "Ptolemaiovská královská moc se ve všech ohledech izolovala od svých egyptských poddaných" a v římské době byli rodilí Egypťané vyloučeni z účasti na správě země. Řečtí a římští panovníci egyptské tradice podporovali a využívali potud, pokud byly politicky výhodné pro udržení a efektivní vykonávání jejich vlády. V řecko-římské době se proto v Egyptě rozvíjely vedle sebe dvě odlišné kultury – egyptská a antická – s jen velmi řídkými a kromě helénistické adaptace některých egyptských náboženských představ nijak významnými pokusy o synkretismus. Naopak mezi nimi byl vzájemný odpor, byť v určitých etapách zakrývaný jistým stupněm životaschopné spolupráce. Důsledky "dvojího Egypta" se ovšem pro tradiční kulturu ukázaly jako osudné: "královský dvůr se nerozvíjel kolem egyptských kultů v jejich původní podobě a egyptská aristokracie se začala přiklánět ke středomořským zvyklostem, což znamenalo ztrátu podpory pro tradiční přístupy" charakteristické pro staroegyptskou civilizaci,a to včetně přístupů uměleckých. Řecká dobaV rámci svého tažení proti Perské říši vstoupil v roce 332 př. n. l. Alexandr Makedonský bez boje do Egypta. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu přijal tradiční roli egyptských faraonů a podobně jako předtím Peršané převzal s jen minimálními úpravami i dosavadní správní systém. V ostatních (a z dlouhodobé perspektivy zásadnějších) ohledech však jeho rozhodnutí, v jejichž realizaci a rozvíjení pokračoval jeho faktický a od roku 305 př. n. l. i formální nástupce Ptolemaios I. a stejně tak i jeho následníci, předznamenala zcela zásadní změny. Alexandrie, centrum nové vlády, byla zjevně projektována jako antické přístavní obchodní město otevřené směrem k řeckému světu a současně umožňující přes kanál spojující Nil s Rudým mořem i přístup k dále ležícímu Orientu. Z pohledu Řeků neležela v Egyptě, ale "u Egypta"; tím se vláda osvobodila od civilizační i administrativní zátěže tradičních faraonských metropolí v nilském údolí. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu pro ni zdejší tradice byly praktickým nástrojem politiky, zatímco vůči řeckému světu, silně a dávno fascinovanému faraonskou civilizací, je využívala jako "exotické koření" zvyšující její vliv a prestiž. Snad nejlépe oba tyto přístupy ilustruje nově zavedený kult boha Sarápida jako hlavního boha egyptských Řeků a chrámy typu mammisi, v nichž bylo oslavováno narození božského dítěte ztotožňovaného s panovníky. V řecko-makedonské mocenské ideologii byli Alexandr a jeho ptolemaiovští následníci oprávněni vládnout Egyptu jako své kořisti "získané v boji", a proto s ním mohli nakládat jako se svým majetkem podle libosti. Takto zemi pokládali za svou hospodářskou základnu pro realizaci hlavního soudobého cíle helénistických panovníků – "získat slávu a sehrát skvělou roli na velkém jevišti řecko-makedonských dějin, dokonce i za jeho hranicemi," což vyžadovalo efektivní mobilizaci hospodářských zdrojů země vedené loajálním, tedy řeckým aparátem. Do Egypta proto přicházela vlna řecko-makedonských přistěhovalců (vedle Alexandrie soustředěných především do Naukratidy a Ptolemaidy), kteří sice v celkovém počtu obyvatelstva byli nevelkou menšinou, ale vládou byli po všech stránkách privilegováni a využíváni pro doplňování všemocné byrokracie závislé na tlumočnících. Egypťané naproti tomu tvořili víceméně podřadnou vrstvu a přestože celkové bohatství Egypta rostlo, nejen že na něm měli jen malý podíl, ale jejich postavení se v tomto ohledu zhoršovalo. Vládnoucí elitu většinově pokládali za odmítané a nenáviděné cizince, o čemž podává pozdní svědectví např. skladba Hrnčířova věštba. Období největšího rozkvětu ptolemaiovské říše a tamní helénistické kultury trvalo do konce druhé třetiny 3. století př. n. l.: v mocenském střetávání se seleukovskou říší a antigonovskou Makedonií králové Ptolemaios I., Ptolemaios II. a Ptolemaios III. ovládli a víceméně i udrželi vládu nad Kyrenaikou, Kyprem a značnou částí egejské a syropalestinské oblasti a alexandrijské Músaion se světoznámou knihovnou se stalo střediskem vědeckého bádání a vzdělanosti, v němž působili významní učenci z celého antického světa. Od přelomu 3. a 2. století př. n. l. ale byla královská rodina pravidelně zasahována dynastickými krizemi, došlo k postupné ztrátě mimoafrických území a v zemi propukala domorodá povstání; v letech 205–186 př. n. l. v Horním Egyptě dokonce postupně vládli dva samostatní králové Harmachet a Anchmachet. Egypt se stával nestabilním státem, což mělo destruktivní vliv zejména na hospodářství a vedlo k posilování další nespokojenosti rodilých Egypťanů. Ptolemaiovci se těmto procesům pokusili v domácí politice čelit kombinací mocenského tlaku a snahy o zajištění si podpory egyptského kněžstva, neboť v jeho dobré vůli spatřovali klíč k získání domácího obyvatelstva, a v zahraniční politice spojenectvím s Římem, který se po 2. punské válce stával dominantní mocností v celém Středomoří, takže od počátku 2. století př. n. l. byl jediným garantem egyptské nezávislosti a stále častěji autoritativně rozhodoval o obsazení egyptského trůnu. Římská dobaPo bitvě u Actia a po smrti Kleopatry VII. ovládl na přelomu let 31/30 př. n. l. Egypt Octavianus Augustus a připojil jej k říši jako provincii Aegyptus se zvláštním statutem. I v jejím rámci ovšem zůstal zemí kulturně svébytnou: zatímco ve většině jiných provincií římský vliv postupně ovládl domácí kultury, v Egyptě zůstala římská doba "pouhou epizodou v kontinuitě předchozích období" vývoje faraonské civilizace. Podobně jako tomu bylo v případě Ptolemaiovců, podporovali Římané z politických důvodů domácí tradice, zejména náboženství. Na druhou stranu ovšem právě kulturní rozdíly a jistá "bizarní izolovanost" Egypta mohly být důvodem poněkud nepřátelského a podezřívavého postoje Říma. Římský zájem se téměř výhradně soustředil na využití hospodářského potenciálu země a jeho odvádění do jiných částí říše – např. celá jedna třetina obilí dodávaného do města Říma pocházela právě z polí podél Nilu. Tohoto významu Egypta si ostatně povšimli už soudobí autoři: byl podle nich "nejdůležitější částí říše, protože dodává obilí… Římský lid totiž nevydrží hlad." Neméně významné bylo nerostné bohatství v podobě ušlechtilých druhů kamene a samotná geografická poloha Egypta mezi Středozemním a Rudým mořem, která z něj učinila zprostředkovatele obchodu s luxusními předměty dopravovanými do Říma přes Indický oceán z Orientu. Tento odliv zdrojů vedl k postupnému zchudnutí všech společenských vrstev a k útěkům zemědělců z půdy. Pod římskou správou proto docházelo k neustálému poklesu hospodářské i politické stability, který vyvrcholil na konci 2. a na začátku 3. století. Když došlo v Dolním Egyptě v roce 171/172 k rozsáhlému povstání proti římské nadvládě, Římané tuto tzv. Vzpouru pastýřů doprovázenou hladomorem a epidemiemi velmi brutálně potlačili a napříště byla vůči specificky egyptským zvyklostem uplatňována cesta ničení nebo pasivního nezájmu. To vzhledem k tradičnímu postavení státní moci jako hlavního garanta a motoru kulturního dění předznamenalo jejich konečný úpadek. V roce 201 bylo sice řadě měst uděleno právo samosprávy, které do poloviny 3. století vedlo k jejich intenzivnímu rozvoji, ale slibný vývoj byl zastaven pustošením provázejícím římské potlačení expanze palmýrské královny Zenobie a opakovaných vzpour Alexandrijců, stejně jako Diocletianovým zrušením samostatné egyptské měny v roce 296 a ediktem o cenách z roku 301. V zemi se navíc i přes pronásledování intenzivně šířilo křesťanství, které se už od svého objevení se v Egyptě a zvláště pak po svém uznání Ediktem milánským stavělo vůči dědictví faraonské civilizace velice negativně a vědomě usilovalo o oddělení od minulosti a o její zničení, což bylo zásadní s ohledem na fakt, že alexandrijským patriarchům v určitých obdobích místní správa fakticky a někdy dokonce i formálně zcela podléhala. Významným představitelem této snahy byl ve 4. a 5. století vedle patriarchů Theofila a Kyrilla i Šenúte, představený Bílého kláštera v Sohágu ve středním Egyptě. Jako nejpodstatnější se ukázalo odmítnutí hieroglyfické tradice: tím, že křesťanští spisovatelé pro překlad svých posvátných textů do pozdní egyptštiny – koptštiny nepoužili "nečisté" tradiční písmo (tj. písmo hieroglyfické nebo na něm založená písma hieratické či démotické), ale vytvořili pro tyto potřeby nové koptské písmo odvozené z alfabety, zahájili tím proces rychlého úpadku znalosti čtení staroegyptských textů a tím i srozumitelnosti celé dosavadní kultury. V roce 395 při rozdělení říše na západní a východní část připadl Egypt Byzanci, na níž jej roku 640 dobyli Arabové. Pod jejich vládou došlo k postupné islamizaci. převzato z článku na wikipedia.cz |
||||||||||||
